Oprava: jsem komouš s černou prdelí

Před zhruba třemi týdny jsem zde ušetřil práci svým odpůrcům a sám jsem se kvalifikoval do příslušné kategorie. Jak se ale ukázalo, nebyla tato kategorie zřejmě vyhovující.

Diskutér Leho a jeho spřízněnci na jeho webu označují nenáviděného Zvědavce jako "kommunisticko-nacistický" nebo "rudohnědý" web. Je to pochopitelné: "rudý" kommunism je zlo, "hnědý" nacism je zlo; ultimátní zlo - Zvědavec - tedy v sobě spojuje a umocňuje veškerou zavrženíhodnost obou zločinných ideologií. To, že obě tyto odpudivé ideologie jsou navzájem zcela nekompatibilní a neslučitelné, nehraje v tomto kontextu zas až tak významnou roli.

Fašism bývá spojován s křesťanstvím, zejména římskokatholickým, na celkem pravidelné basi. Neumím zhodnotit, do jaké míry se o to zasloužily "klerofašistické" régimy spoluprací vatikánské církve s nejrůznějšími fašistickými diktaturami. Jisto jest, že v historii se římskokatholická církev nejednou kompromitovala spojením s nepřijatelnými diktátory, byť jsem si vědom, že to ne vždy bylo až zas tak hrozné, jak se nám to officiální historie snaží namluvit. Stačí připomenout např. latinskoamerickou theologii osvobození, která sice postuje zase jiné problémy, ale každopádně poukazuje na to, že podpora římskokatholické církve obludným diktátorům nebyla vždy až tak bezvýhradná a není implikována nějakou "ideologickou" spřízněností. Nicméně jsem pro zjednodušení "po lehovsku" charakterisoval své nestoudné omezování svobody publikovat pokroková umělecká díla jako "fašism s černou prdelí".

Jak vidno, zmýlil jsem se. Libertariáni mne opravili a poučili, že jsem "fanatický socialista a fanatický křesťan". Na můj následný upřesňující dotaz, zda socan nebo komouš, jsem byl ubezpečen, že je to jedno (viz pokračování vlákna).

Spojení křesťanství s kommunismem je kuriosní. Často se argumentuje o podobě role církve (jakékoli) ve středověku a role kommunistické strany v totalitních systémech sovětského typu. Jak známo, vnější podoba negarantuje podobu vnitřní neboť "Ďábel je opice Boží": napodobuje burleskním a paskvilným způsobem Jeho dílo. Nezřídka se ale také poukazuje na různé vnitřní shody křesťanství a marxismu. Mám za to, že tyto poukazy vycházejí buď z neznalosti jedné z ideologií a nebo z dnes tak rozšířeného zaměňování podstatného s okrajovým. Okrajových shod nalezneme mnoho nejen mezi křesťanstvím a marxismem, ale mezi kterýmikoli ideologiemi, co jich na světě je, tu více, tu méně. V podstatných věcech se ale křesťanství a marxism liší naprosto zásadně, jsou opakem jeden druhého. Různé ty myšlenkové směry, které koketovaly se spojováním marxismu a křesťanství (za všechny jmenujme např. prof. Milana Machovce), nacházely živnou půdu pouze v těch okrajových, nejmodernějších a neúpadkovitějších křesťanských proudech, převážně protestantských, které se skutečným křesťanstvím neměly už mnoho společného a proti kterým se vymezovali jak tradiční římští katholíci, tak konservativní protestanti; pravoslaví se toho nezúčastnilo nikdy (tzv. Deklarace patriarchy Sergia byl politický tah, pokus o přežití, dnes prohlášena za neplatnou). Proto není vzácným jevem, když projev nějaké "levicové" sociální myšlenky vynese křesťanovi (i knězi) nálepku levičáka, marxisty nebo komouše.

Směšování zcela neslučitelných prvků do neexistujících spojitostí není v tomto světě, kde triumfuje falsifikace pojmů fanatickými nominalisty/konstruktivisty, nic ojedinělého. Jen by tito vznešení konstruktivisté neměli tak povýšenecky ohrnovat nos nad Lehem a jeho "rudohnědými" výroky: nemají si totiž v tomto ohledu navzájem co vyčítat.