Básníci

„Básnickou“ sérii jsem stejně jako Ženu za pultem nebo Majora Zemana shlédl poprvé někdy kolem r. 2003, když vznikl poslední díl. Nabyl jsem pocit, že pro řadu lidí představuje i přes svou průměrnost až podprůměrnost důležitý kulturní fenomen, zejména první tři díly. A přes řadu nedostatků je to přece jen materiál, na kterém lze o české společnosti a jejím vývoji leccos vypozorovat.

Cyklus o Štěpánkovi Šafránkovi (Pavel Kříž) a jeho kamarádovi Kendym (David Matásek) začal vznikat až 3 roky po mé emgraci a jako většina ostatních ho rozděluji na dvě části: první tři „totalitní“ díly, které popisují svět, jenž znám pouze zprostředkovaně a nebo vůbec a dva díly polistopadové, které popisují svět, jenž znám pouze zprostředkovaně a nebo z občasných návštěv. Proto prosím čtenáře o shovívavost k pohledu emigranta a poznámky & korrektury jsou vítány.

Jak svět přichází o básníky (1982) První díl celého cyklu mi připadá s přehledem nejblbější a reálnému životu nejvzdálenější (vycházeje z toho, že raná 80. léta se od pozdních 70., která jsem znal, zas tolik nelišila). Nikdy jsem nepochopil, proč stupidní příběh o tom, jak maturanti za závěr gymnasijní docházky secvičují a sehrají divadlo, dal zrod tak úspěšnému cyklu; ani nevkus průměrného socialistického konsumenta není dostatečným vysvětlením. Přesto pro řadu lidí z generace Husákových dětí byl jakousi jejich variantou Starců na chmelu. Paradoxně jediná postava, která má něco společného s realitou, mi přijde odborový referent a odpudivý idiot Emil Nádeníček (Oldřich Navrátil). „Borůvka“ (Miroslava Šafránková), Štěpánkova „první“, která si Nádeníčka vezme za muže (jak se dovíme na začátku druhého dílu), tím coby postava nabývá rovněž opovrženíhodných rysů, naštěstí se už v příběhu neobjeví. Napadlo mne, zda název filmu není jinotaj: svět přichází o básníky tím, že v socialismu jsou donuceni veršovat pouze svým láskám nebo tvořit v rámci socialistických mantinelů.

Jak básníci přicházejí o iluze (1984) V pokračování prvního filmu odchází Štěpán studovat do Prahy. Studium mediciny a život na koleji znám z autopsie z let 1976-1977 v Hradci Králové. Tehdy se na medicinu bez protekce nikdo nedostal (prý se dávaly klíčky od auta), jak to zařídila Štěpánkova maminka (Míla Myslíková) se pochopitelně nedovíme. Filmová režie, na kterou nastupuje Kendy, byla ještě protekčnější, ovšem z prvního dílu víme, že Kendyho tatínek (Adolf Filip) je papaláš a tak se nedivíme. Ovšem my, kteří jsme byli nějakým způsobem konfrontováni s problematikou professionálního hraní popu/rocku v 70. letech, těžko uvěříme tomu, že v r. 1984 si už student Kendy mohl jen tak mírnyks tírnyks přivydělávat hraním po barech nebo Štěpánek psaním textů pro Gottlieba – že by se situace za 5 let tak dramaticky změnila? Paradoxní a úsměvná je – při nelítostných mantinelech bolševické censury – totální absence současné politické korrektnosti: „Mireček“ (Joseph Dielle) z Bujumbury (to není vymyšlená díra, nýbrž hlavní město republiky Burundi) je vylíčen zcela bezelstně se všemi černošskými stereotypy jako polozvířecí samec, který se chodí „nabíjet“ ke kolejní kurvičce Vendulce „Utěšitelce“ (Eva Jeníčková), což je, paradoxně, relativně životná a sympathická postava. Passage o tom, že „znesvětil“ moravský kroj tím, že si ho oblékl, by dnes v žádném případě neprošla! Konečný osud Štěpánkovy nové lásky „Jeskyňky“ (Adriana Tarábková) je bohužel rovněž dost realistický: před básnickou romantikou dává přednost zabezpečené budoucnosti po boku gaunera doktora Fasta (Jiří Štěpnička). Název filmu je tedy výstižný.

Jak básníkům chutná živor (1987) Shodnu se s celou řadou kommentátorů, že tento díl, s odpovídajícím názvem, je z celého cyklu nejzdařilejší (čti: nejméně pitomý). Natočen 3 roky po předcházejícím líčí ovšem události, které se musely odehrát minimálně po 6 letech. Jestliže Štěpánek nastupuje v r.1987 po absolventské vojně do práce, tak úvodní scéna – promoce – se musela odehrát v r.1986, čili Štěpán Šafránek musel začít studium v r. 1980. Děj prvního dílu je tedy nutno antedatovat do r. 1979-80, druhého do r.1980-81 (za předpokladu, že Štěpánek nepropadl); to ovšem v normalisačním „bezčasí“ nepředstavuje žádný problém. Roztomilá je postava sestry Toničky (i přes občasnou křečovitost, např. v adoraci Karla Gotta), skvěle zahraná Janou Hlaváčovou, životně působí i doktor Sahulák (Tomáš Töpfer), zlodějíček Lorenc (Stanislav Zindulka), kšeftař Karabec (Ondřej Vetchý, který se mihl i v druhém dílu); nikdy nezklame Rudolf Hrušínský (v miniroli „Píšťalčina“ otce). Naopak nepříliš důvěryhodně působí vulgární saniťák Písařík (Pavel Zedníček). Absurdní leč (běda!) reálnou postavou je idiotský snoubenec „Píšťalky“, učitel Hájek (Rostislav Kuba) - znám řadu takových typů, zejména zde, v Holandsku, kde to lze s trochou přehánění považovat za téměř standard. Ve stejném roce vznikl Bony a klid, Proč? - totalita se tehdy začínala nachylovat a tak je cynism, zkorumpovanost a amoralita socialistické společnosti líčena stále otevřeněji: výlet s Honzou (Karel Roden), Vendulkou a Mirečkem za Venošem (Václav Svoboda) do sklípku je podmalován touhou po valutách a konexích „na Západě“. Možná, že oblíbenosti filmu prospěl i happy end: „Píšťalka“ (Eva Vejmělková) od Štěpánka na konci neodchází. Zatím...

Konec básníků v Čechách (1993) je podle kommentářů nejméně oblíbený z celého cyklu. Pamatuji si, že mě osobně překvapil nedostatek nadšení tvůrců filmu z pádu totality a rozkvětu svobodného života v demokracii - zřejmě do toho už tehdy viděli lépe než většina ostatních, protože explosi kapitalismu a tržního myšlení líčí dost sarkasticky. Osobně ho rozhodně za nejhorší nepovažuji. Řada postav nepostrádá životnost. Realistické je i to, jak odpudivé charaktery dělají kariéru – Karabec má byznys, Sahulák je ředitelem, bývalý socialistický ředitel (Josef Větrovec) je ředitelem obskurního sanatoria, kde Štěpánka přijímá nechutné doktorské macho, skvěle zahrané mladým Markem Vašutem, saniťák Písařík je „věhlasným léčitelem“. „Píšťalka“, jak se dovídáme, samozřejmě Štěpánka opustila. Setkání s ní a s „Jeskyňkou“ (obě jsou již matkami) patří k těm smutnějším momentům ve filmu. Do děje se z prvního dílu vrací servírka Vránová (Lenka Kořínková, která se tehdy stejně jako P. Kříž vrátila z emigrace) coby Kendyho manželka a Emil Nádeníček, ovšem bez „Borůvky“ (její nevysvětlené zmizení z příběhu považuji za největší trhlinu v dějové konsistenci). Za trapné je nutno považovat sokolské blbnutí celého městečka - při návratu ožralého Štěpánka domů se v cyklu vůbec poprvé objeví policajti, což budiž dokumentací nereálnosti prvních tří dílů, kde se neobjeví fízl ani jednou. Název tohoto filmu je nejpřípadnější: ve světě komerce poesie skutečně umírá a degeneruje v reklamu.

Jak básníci neztrácejí naději (2003) Jestliže název předchozího filmu byl výstižný, u tohoto filmu je tomu naopak: jakou naději? Nebo mají authoři na mysli druhou mízu? Zdá se, že ten, kdo neztrácí naději, jsou tvůrci cyklu, kteří zkoušejí přidávat stále nová pokračování. Já ho osobně vidím jako normální současný český film, ne příliš zdařilý; z té „básnické“ romantiky a poesie, kterou se snad někdo mohl opájet v prvních třech dílech, už tam nerozeznávám nic. Štěpánka (kterému zemřela maminka) opouští po deseti letech lekárnice „Popelka“ (Tereza Brodská), u které našel osobní štěstí v předešlém dílu, a nastěhuje se k němu Kendy (v rozvodovém řízení). Sahulák mu předává ředitelství, což ale Štěpánek tváří v tvář té špíně, kterou to obnáší, neunese. Honza, Mireček ani Venoš se už bohužel neobjevili ani ve čtvrtém dílu, o to větším rozčarováním je návrat Vendulky „Utěšitelky“: z roztomilé karierní kurvičky se stala cynická karierní kurva, která jede bezostyšně v millionových podvodech. Setkáváme se ještě i s Toničkou, Písaříkem a několika dalšími postavami, jinak děj zaplňují právníci, politici, byznysmeni, podvodníci, byrokrati a pár krasavic – Štěpánkova „nová“, Anička (Michaela Badinková), sousedka Madame Krásná (Adriana Sklenaříková) – avšak naději jsem žádnou nezaregistroval.

Nevím, natočí-li Dušan Klein ještě Jak český stát připravil básníky o důchod. Zdá se, že se těmi prvními třemi díly nějak něčím (nevím jak a čím) trefil do pocitů tehdejší mládeže, v té poslední fasi normalisace. To, co tehdy tak zapůsobilo, ale ztratilo mimo normalisační kontext svou poesii, svůj smysl. Další Básníci se zřejmě po revoluci točit nedají – nebo dají, ale vznikne už něco zcela jiného; to ostatně bezděky potvrzují negativní hodnocení čtvrtého a pátého dílu cyklu. Mně osobně se na celém cyklu nejvíc líbí to, že ti samí Kříž a Matásek, kteří v prvním díle hrají maturanty, vystupují i po 21 letech v posledním dílu jako zralí muži. Podobně i Míla Myslíková (1. až 4. díl), Josef Somr (1. - 5. díl), Eva Jeníčková (2., 3. a 5. díl), Jana Hlaváčová nebo Pavel Zedníček (3. – 5. díl) a další, které vidíme v rozpětí 10 – 20 let (to se mi mimochodem líbilo i na filmech o Tarzanovi v podání Johnnyho Weissmullera, kde se vyskytují stejní herci v r. 1932 až 1948 - například Tarzanův syn Johnny Shefield poprvé v r.1939 jako osmiletý kluk a naposled v r.1947 jako šestnáctiletý adolescent). Mimo to ovšem nemohu Básníky doporučit jinak než jako Zemana nebo Ženu za pultem – jako studijní materiál pro zasvěcené. Nezasvěcenému naservírují (přinejmenším ty první tři nejpopulárnější díly) pouze uměle zfalšovanou scenerii, jež nemá s realitou té doby téměř nic společného. To lze ale směle prohlásit i o řadě dalších oblíbených a kvalitnějších českých filmů z té doby – Vesničko má, středisková, S tebou mě baví svět, filmy Svěráka a Smoljaka. – kde se mísí realistický obraz se lží a propagandou. Na druhou stranu, je-li jedna upřímná, musí si položit otázku, zda tomu u současných filmů, glorifikujících odpor proti totalitě, není náhodou docela podobně.