Poučení pro Goga, Kapitána, Tomáše Pecinu a další

Byv šokován hloubkou předsudků a povrchním porozuměním (ne-li přímo neporozuměním) zdejších atheistů ohledně rozdílů mezi křesťanstvím a kommunismem, rozhodl jsem se věnovat pár minut svého volného dne k jejich poučení a sepsat aspoň v největší stručnosti několik naprosto zásadních rozdílů, ba protikladů, které staví křesťanství a kommunism prakticky do opposice.

1) Bůh – Nejnápadnější a snad jediné faktum, které nemůže uniknout ani pozornosti nedbalé, je atheism kommunistů. Zatímco pro křesťany (a ostatní věřící bez ohledu na doktrínu) je Bůh Stvořitelem (Zdrojem) a Držitelem všeho jsoucího, viditelného i neviditelného, kommunisté staví svou doktrínu na důsledném odmítání existence Boha, na samovzniku nebo vzniku z ničeho, „jen tak“, na názorech, které byly moderní na sklonku 18. a začátkem 19. stol., tedy v době, kdy poslední zbytky vskutku křesťanského postoje nadobro zkomíraly: vzmáhající se atheism, pokrokářství, darwinism a evoluční hypothesa, opojení průmyslovým rozvojem a rozvojem vědy. Nejsou nikterak vzácní ti, kteří toto prohlašují za jediný rozdíl mezi oběma postoji.

2) Člověk – Tam, kde je člověk pro křesťana stvořením Božím k obrazu Božímu, tam se pro kommunistu hrdě tyčí „poslední článek evolučního řetězu“, který je zcela pánem svého osudu (tohle ale už probublávalo u protestantů). Důsledkem obou postojů je pak na jedné straně pokora a odevzdání se do vůle Boží (posměšně nazíraná jako „fatalism“), na druhé straně pak faustovská pýcha a usilovnost, jaká náleží „Pánu světa“.

3) Společnost – Křesťanství – stejně jako judaism, islám atd. – hlásá rovnost člověka před Bohem, ale nikoli na Zemi. První skupinky křesťanů v apoštolské době sice snad žily mezi sebou v jakémsi primitivním kommunismu, ale v momentě, kdy jejich počet začal růst a kdy se obraceli i movitější občané, římští patricijové, nebylo takové uspořádání možné. Ostatně Nový zákon k ničemu podobnému nevybízí a ani následná křesťanská tradice neusiluje o zrušení císařství, ba ani o zrušení otroctví: pouze nabádá pány a otroky, aby se k sobě chovali jako bratři. Křesťanství není společenská věda, ale náboženská a mystická doktrína: cílem proměny je člověk. Kommunism naproti tomu v přímém protikladu hlásá (zcela utopicky) rovnost už tady na zemi: cílem proměny je společnost a methoda jejího dosažení je násilí na druhých (viz bod 6).

Je nabíledni, že uvedené aspekty podmiňují jeden druhý. Z výše uvedených bodů pak plynou opět postoje, které jsou pro obě skupiny opačné

4) Výhledy – Zatímco pro křesťana (a nejen pro něj) byl svět dokonalý na začátku, pak upadá a na konci čekají hrůzy Apokalypsy (předcházející nový Začátek), kommunista vidí na začátku chaos, koacerváty, opočlověka, pak vývoj od horšího k lepšímu a v budoucnosti dokonalou beztřídní společnost. Zajímavé je, že tomuto progressivistickému bludu podlehli i někteří jedinci z lůna tradičních doktrín, jako např. římský katholík Teilhard de Chardin nebo hindu Srí Auróbindó.

5) Eschatologie – Křesťan, který věří v existenci nesmrtelné duše, vidí svůj život zde jako přípravu na život věčný. Pro atheistu pozemským životem vše končí. Proto i jejich úsilí je zaměřeno jinak. Křesťan vidí sebe sama jako součást hierarchie, ve které na nejvyšším stupni stojí Bůh; Jemu se má podobat, o tuto podobu má svým životem usilovat. Kommunistický atheista usiluje zlepšit svůj pozemský život přesně podle hesla „jezme a pijme, neboť zítra zemřeme“ (1 Kor. 15:32) a za tím účelem chce dosáhnout „nebe na zemi“ v podobě rovnostářské společnosti (viz bod 3)

6) Násilí – je v křesťanství nejen legitimní, ale naprosto nutné. Je ovšem obráceno k jedinci samému. „Zákon a Proroci až do Jana; od té chvíle se zvěstuje království Boží a každý si do něho vynucuje vstup“ (Lk 16:16) – tento výrok má v pravoslaví jednoznačný význam: aby člověk dosáhl Boží blahodati, musí si dělat násilí v podobě odříkání, půstu, bdění a modliteb. Naopak vůči okolí je pravý křesťanský postoj dán výrokem Isaiaše, který cituje Kristus v Mt 12:20: „Nalomenou třtinu nedolomí a doutnající knot neuhasí, až dovede právo k vítězství.“ Je pravda, že násilné prosazování ideologie zdědil kommunism od odpadlických forem křesťanství. Na druhou stranu kromě této zvrácenosti uchovávaly (a posud uchovávají) odpadlické církve (najmě římští katholíci) i mnohé z opravdového křesťanství, takže nelze na základě této jediné podoby klást mezi kommunisty a křesťany (a už vůbec ne pravoslavné) nějaké rovnítko.

Nominalistická úvaha „když něco vypadá jako koza a mečí jako koza, tak je to koza“ vede v tomto případě ke zcela zcestným závěrům: jestliže Strana vypadá jako církev, Kapitál jako Bible, obě party mají symboly, rituály a mučírny, tak je to de facto totéž, rozdíly jsou zanedbatelné. Je to jako bych Kapitánovi hodil do hladomorny umělé jablko a tvrdil, že přece vypadá výborně - to, že ho nemůže sníst, to je jen zanedbatelný rozdíl.