„Naše děti se musí učit německy, ale nejprve se musí naučit turecky,“ prohlásil v neděli před 11 tisíci diváky v Düsseldorfu Recep Tayyip Erdogan.
Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že má pravdu. Nejen že je naprosto přirozené, aby rodiče s dětmi mluvili svou vlastní řečí. Jde o to, že němčině malí Turci neujdou, tu se naučí tak jako tak. Zanedbají-li ale turečtinu, nikdy se ji už nenaučí. Moje nejstarší dcera do 4 let neuměla slovo holandsky, dnes mluví pochopitelně bez akcentu, líp než česky, o čtení nemluvě. Naopak můj nejmladší, na kterého jsme mluvili sice taky česky, ale sourozenci už holandsky, mluví česky sice plynně, ale občas mu unikají slovíčka. Česky nečte téměř vůbec.
Reakci ministra vnitra Friedricha, který do debaty o jazyku nesmyslně zapletl islám, kulturu atd., považuju za debilní a neadekvátní.
Já po povrchním přečtení soudím že problém je v tom co se rozumi slovem "učit"... jestli se tím mysli "školní vzdělaní" a nebo obecne cokoli se děti "učí" od narozeni....
OdpovědětVymazatJezovec: já soudím, že je to podružné. V žádném případě není německý (nebo holandský či jakýkoli jiný) stát povinnen se starat o výuku jazyka přistěhovalců, Čechů, Turků nebo Hottentotů, z daní svých poplatníků! To budiž ponecháno rodině, evt. dotyčné kommunitě. A nesmí to být, samozřejmě, na úkor normálního základního vzdělání. Ale mělo by to být pro ty, kteří se nechtějí beze zbytku assimilovat, na prvním místě.
OdpovědětVymazatJako konservativec se domnívám, že státní školy by měly vyučovat pouze v jazyce souveraina, tj. např. v UK v received standard, v Německu v hochdeutsch, v České republice v pražském dialektu :-)
OdpovědětVymazatRozhodně jsem proti výstřelkům toho typu, že se v Německu vyučuje plattdeutsch, v Austrálii tamto, čím tam mluví, v Provenci provençal, takže absolventům takových škol pak samozřejmě nikdo nerozumí. Výuka mateřského jazyka je věcí rodičů, mě taky "špendlíci na brouci" a "rouně" naučili doma, bez státních dotací.
Já nevím, v každé rodině českých rodičů či rodičů manželství rúzných národností to asi bude trochu jiné. Dejme tomu, že se děti naučí mluvit česky doma či v nějaké sobotní doplňovací škole (taková tu před lety několik let fungovala v Hamiltonu), ale budou mluvit hůře nežli české děti, které zvládnou nejen běžnou konverzaci, ale i českou gramatiku, pravopis atd. Pokud děti českých rodičů budou žít někde jinde než v ČR, k čemu jim ta vlastenecká mluva vlastně je a bude(pochopitelně pokud to není jejich zájem či nějaké silné emocionální pouto, k čemuž mám plný respekt). Čeština naučená v domácím prostředí je jiná (tj. chudší) nežli naučená v obecné škole. Potkal jsem tu např. dvě dívčiny českého původu, narozené v Kanadě, které pracovaly v maminčině české restauraci. Českým hostům z neznalosti roztomile tykaly, neb tak se přeci mluví s rodiči doma.
OdpovědětVymazatTP: souhlas. Zde v Holandsku, pokud se někdo uchází o veřejnou funkci, ať už recepční v hotelu nebo televisní presentátor, nesmí mluvit dialektem, např. plat Utrechts. Výuku jazyka země původu považuji zcela za zodpovědnost rodičů. Nepředpokládám, že to Erdogan myslel tak, že by se o to měly (na prvním místě!) starat německé školy; nakonec mluvil v tu chvíli k Turkům, nikoli k německým představitelům.
OdpovědětVymazatAleš: s tykáním jsme zažili s dětmi řadu roztomilých scén v Česku, kdy ctihodné bolševické měštky byly v šoku, ale ani ony se neodvážily něco namítat, protože by se musely cítit trapně. Co se mých zkušeností týče, děti ze smíšených manželství mluví jakž takž česky do cca 12 let a to i tehdy, když se holandský partner naučil trochu česky. Pak sice (obvykle) rozumí, ale nemluví buď vůbec nebo s těžkým akcentem. Jsou-li oba partneři Češi, záleží na jejich úsilí a míře kontaktu s českým prostředím (to by třeba v tureckých kommunitách vůbec nebyl problém). Z Holandska - na rozdíl od Kanady - není problém jezdit 1-2x do roka do Čech; bohatí mají často českou au pair apod.
Vodníku, ale já se tím snažím říct to samé co ty. Jestli Erdoğan myslel že by se děti tureckých přistěhovalců měly nejdřív doma naučit turecky, a ne se snažit mluvit německy od kolébky, tak s tím souhlasím. Jestli tím myslel že by se měly učit nejdřív turecky ve škole dle státního curricua, tak se s ním nesouhlasím.
OdpovědětVymazatErdoganovo téma "naše děti" (a myslí tím malé Turky žijící v Německu) mi připadá problematické a rozhodně ne platné všeobecně. Pokud děti tureckých rodičů budou žít v nějakém ghettu (v Německu jsem takové parádní turecké ghetto viděl tuším v Düsseldorfu), pak děti budou mluvit a myslet převážně turecky. V torontském Chinatownu bydlí dlouhá léta Číňané, kteří anglicky vůbec nemluví či odmítají mluvit. Atd...
OdpovědětVymazatV dnešní Evropě se mluví o selhání multi kulti; v Kanadě mnohem méně, neb je to, až na dnes malé množství původního obyvatelstva (Indiánů a Eskymáků), země přistěhovalců z nejrůznějších koutů světa. V Kanadě dle mého pro děti imigrantů je důležitější naučit se pořádně anglicky či francouzsky. Pochopitelně za předpokladu, že zde žijí, vyrůstají, pracují a hodlají zde trvale bydlet. Kde budou dlouhodobě žít Erdoganovy "naše děti"? Chtějí tyto děti žít i v budoucnosti v nějakém ghettu odděleně od Němců? Řeč svých předků si uchovají především v důsledku svých zájmů a preferencí, ne dík přání a pedagogickým snahám svých rodičů. "Kolik řečí mluvíš, tolikrát jsi člověkem" je dozajista velmi hezká zásada, s kterou plně souhlasím. Na druhé straně krajanská jazyková a kulturní činnost (nejen ta torontsko-česká či slovenská) mi připadá náhražková, často velmi amatérská a v případu nezájmu dětí (který znám z výuky češtiny v Hamiltonu) do značné míry odsouzena k nezdaru.
V následující generaci pak řeč předků vymizí docela až na nějaké etnologicky pozoruhodné zbylé drobečky. V Chicagu před lety přednášel na tamější univerzitě prof. Křížek, Čech třetí generace. Byl to vynikající a velmi ceněný odborník, ale česky nemluvil již vůbec. Ale moc mu chutnaly české knedlíky, kterými ho zřejmě v mládí krmila jeho česká babička.
Aleš: formování ghet je samozřejmě problém, ale nemyslím, že by to mělo být dáváno do souvislosti s výukou rodičovského jazyka. To se musí samozřejmě řešit, ale na jiné úrovni. Čili podepisuju Jezovcovo shrnutí. Je to naprosto a výhradně na rodičích, dají-li svému dítěti tu možnost.
OdpovědětVymazatZažil jsem i opačný příklad: přivdala se sem Češka s dvouletou dcerou, na kterou úplně přestala mluvit česky, takže holka byla jednojazyčná. Po r. 1989 se s ní jako 14tiletou vrátila do Prahy a dost tím holce zatopila; naštěstí to zvládla a všechno dobře dopadlo.