"Sionism" a "antisemitism" - špatné emoce ze špatných definic

Kapitán má vcelku užitečný zvyk oprášit čas od času některé své staré články ze Sprchy. Protože jsem byl nedávno charakterisován jako zoufale mono-, bi-, popř. trithematický, rozhodl jsem se přikrmit hladovějící trolly a reeditovat tři roky starý článek z Vrby na mé zamilované thema.

Málokteré termíny dokáží vzbudit tolik protichůdných emocí a hysterického křiku. Jsem toho názoru, že příčinou problému je vágní definování obou pojmů a zejména pozdější zahrnutí nejrůznějších postojů a přístupů pod společnou nálepku.

Antisemitism

Začněme „antisemitismem“. Jak známo, vznikl tento pojem v Německu 19. stol. a znamenal protižidovský postoj. V Evropě žádní jiní Semité tehdy nebyli, proto se bez skrupulí sáhlo k tomuto označení. Postupem doby začalo toto slovo označovat celou škálu postojů a názorů, od prostých antipathií až ke genocidální nenávisti. Celá situace se protivně zkomplikovala, když nejvíce antižidovských sentimentů začali vykazovat semitští Arabové, proti kterým zas třeba neměli nic evropští „antisemité“. Zcela proti své vůli se pak „antisemity“ stali kritici Israele a israelské politiky.

Osobně bych viděl „antisemitism“ jako dvojí: náboženský a národnostní. Začněme tím prvním.

1. Náboženský „antisemitism“ (tedy v podstatě antijudaism) provází křesťanství (a zřejmě i Islám) od samého počátku. Hned ze začátku je třeba si ujasnit, že tento přístup je pro každou víru zcela legitimní a funkční, jakkoli nejrůznější zpytáci mohou poukazovat na jeho faktickou nesprávnost tu či onde. Křesťané mají na antijudaistický (a antimuslimský) názor plné právo a vice versa. V praxi toto nepochybně vedlo dřív ke všelijakým křivdám a ukrutnostem, kterých se ovšem dopouštěly všechny strany, resp. udávání a pletek se zhostili kultivovanější intelektuálové, zatímco pouliční řezničinu vykonávala mrzká luza. Luza křesťanská, luza židovská i luza muslimská, aby bylo jasno...

Nedávno jsem v diskusích narazil na postavu sv. Jana Zlatoústého. Jeho virulentní „antisemitism“ je zcela jednoznačně antijudaismem. S národností nebo jazykem to nemá nic společného, ostatně tehdy pojmy „žid“ a „Žid“ splývaly víceméně stoprocentně. Jeho formulace o psech a sviních jsou dnes nepřijatelné, o tom nemůže být sporu. V tehdejších polemikách to ovšem nebylo nic výjimečného, ještě v 10. stol. bulharský presbyter Kozma píše o bogomilech: „Spíš poučíš dobytče nežli kacíře. Svině se vyhýbá perlám, ale výkaly si vezme. Tak i kacíři spásají své lejno a božímu učení se vyhýbají.” – a to byli, prosím, křesťanští heretici. Nemůže tedy ostré polemické vyjadřování sloužit jako důkaz nějakého „rasismu“. Problematičtější pasáže jsou ty, kde vybízí přímo k nenávisti (český text nemám a anglicky jsem ty homilie četl jen fragmentárně). Je pravda, že k nejhorším nenávistným výstřelkům křesťanské luzy v Alexandrii docházelo až pak (Hypathie byla rozsápána o 30 let později, když už byl sv. Jan po smrti), a my dnes těžko můžeme stanovit, do jaké míry může být sv. Jan Zlatoústý „volán k zodpovědnosti” za evt. vybízení k nenávisti, protože v tehdejších poměrech měla slova jiný dopad než dnes.

Náboženský „antisemitism“ (tj. antijudaism) je patrně základem všech středověkých pogromů avšak dle mého soudu není (aspoň ne přímo) základem moderního „antisemitismu“ národnostního. Dnes tento antijudaism v té virulentní formě neexistuje a nebo je omezen na zcela výjimečné skupinky fanatiků.

2. Národnostní antisemitism má IMHO kořeny až v tom 19. století. Tehdy začínají Evropané vnímat Židy jako odlišný národ, nejen víru (jejíž místo a společenskou funkci "národ" v tomto století právě nahrazuje). Tento národnostní „antisemitism“ šel ruku v ruce s probouzejícím se „národním uvědoměním“ a byl opět běžným projevem xenofobie. V českých zemích stál nezřídka bok po boku se sentimenty antiněmeckými, v Německu zas s antifrancouzskými, na Slovensku o století později s antičeskými. Jeho obětí byli Židé jakožto národ, bez ohledu na víru, která už tehdy platila za míň. Zastánci národnostního státu by měli mít pro tento postoj rovněž pochopení, jakkoli to byl právě tento postoj, jenž za specifických historických okolností v nacistickém Německu 20. stol. dospěl k tragickým koncům, známým jako šoa.

Na rozdíl od antijudaismu je tento „antisemitism“ dodnes živý. Protože se ovšem jedná o celou škálu postojů, které jsou shrnovány do jednoho krajně odpudivého a zavrženíhodného koše, chci si položit zcela kacířskou otázku: nemá „antisemita“ na svůj protižidovský postoj za určitých okolností právo?

Pominu křesťanský ideál, že by jeden měl milovat všechny lidi bez výjimky (ideál, o kterém si ostatně nikdy nikdo nedělal iluse, že by byl - až na úplné výjimky - realisován). Rovněž pominu skutečnost, že každý rozumný člověk posuzuje jiné lidi jednotlivě a to i v případě, kdy akceptuje určitou míru generalisace skupin. Vycházím z toho, že je obecně tolerováno, jestliže někdo „nemá rád Němce“. Jistě, dotyčný má rád některé konkrétní Němce, ale Němci jako společnost, jejich zvyky, řeč a mravy, mu vadí. Totéž se může týkat i Francouzů, Američanů, Čechů, Rusů a tedy i Židů.

A zde jsem u své otázky. Mám povinnost „mít rád“ Němce? Řekl bych, že ne. Mám povinnost „mít rád“ Francouze? Nemám. Nejsem tedy ani povinnován „mít rád“ Židy. Jakkoli může ten nebo onen Žid být mým osobním přítelem, Židé jakožto společenství (jejich jazyk, zvyky atd...) mně MOHOU z jakéhokoli (subjektivního) důvodu vadit. Jistě, může to být zdrojem podivení nebo nesouhlasu (pokud lze „nesouhlasit“ s něčím pocitem), ale nemůže to být illegální. Pokud je tento postoj nazýván „antisemitismem“ – ač obdobné negativní sentimenty vůči jiným národům nejsou nikdy „antigermanismem“, „antigallismem“ nebo „antislavismem“ – pak se domnívám, že tato forma „antisemitismu“ nemůže a nesmí být nikomu vyčítána a nemůže a nesmí být důvodem k jakékoli persekuci.

Problém je, že od této formy mírných protižidovských sentimentů se pak odvíjí celé spektrum stále ostřejších, až po ty, které by rády dokonaly to, co nacisté nedokončili. Řekněme si rovnou, že po fysickém vyhlazení Židů dnes touží už jen opravdu nepatrná skupinka úplných vymaštěnců, která je ovšem v mediích permanentně zviditelňována a zveličována, takže se jeví větší a nebezpečnější než opravdu je (nepochybně ohroženější skupinou např. v Česku jsou Romové a možná i Vietnamci.). Ale stále je ještě opravdu dost těch, kteří jsou ochotní přišít Židům jakoukoli lotrovinu a jsou toho názoru, že kdo se jako Žid narodí, není v podstatě napravitelný – i kdyby se dal pokřtít a vstoupil do kláštera, ponese tu svou „židovinu“ s sebou (téměř jako „prašivinu“) a v klášteře bude ostatní řeholníky zaručeně šidit, manipulovat proti sobě a ovládat. Takové názory jsou samozřejmě právem hodnoceny jako nepřijatelné a jejich nositelé se právem nesetkávají s vlídným ohlasem přemýšlivějšího okolí.

Bohužel - a to je základní kámen úrazu kolem „antisemitismu“ – tito lidé se zcela nepřijatelným postojem ke svým bližním jsou nálepkováni stejnou nálepkou jako ti, kteří chovají k Židům zcela legitimní antipathie v míře, která je vůči jiným národům tolerována a nikdo se nad tím víceméně nepozastavuje. Pouze v případě Židů vznikla situace – patrně v důsledku vývoje ve 20. stol. – kdy se zdá téměř povinností Židy milovat a ctít a jakékoli antipathie zařazují svého nositele po bok genocidálních nacistů. Prohlašuji, že tuto situaci považuji za nepřípustnou a myslím si, že první, kdo by s tím měl něco udělat, jsou sami Židé. Paradoxně se totiž ti, kteří si tuto lásku a úctu nějakým způsobem vynucují, stávají sami zcela přirozeně objektem té nechuti v lepším případě a nenávisti v případě horším.

Sionism

Vznik sionismu byl, předpokládám, aspoň zčásti reakcí na vznik a vývoj národnodstního „antisemitismu“, ač nevylučuji ani dialektický vliv jednoho na druhé. Původní termín označoval národní hnutí Židů za svůj stát. Nechci se zaobírat dějinami hnutí, které dobře neznám, nýbrž vývojem, kterým prošel tento termín. Jestliže zpočátku označoval snahu Židů vytvořit vlastní stát, dnes, kdy už židovský stát 60 let existuje, má mnohem širší uplatnění. Je to situace, která v mnohém připomíná osudy termínu „antisemitism“. Zatímco úsilí Židů o vlastní stát bude většinou myslících lidí kvitováno souhlasně (ač vzhledem k nejasnému postoji samotných Židů k tomu, zda jsou nebo nejsou národem, není jasné, zda byl Israel od začátku míněn pro židy nebo pro Židy, popř pro obojí, jako je tomu dnes), způsob, jakým je toto úsilí realisováno, naráží na odpor, často u těch samých lidí, kteří by Židům jejich stát přáli. Vzhledem k tomu, že mezi horlivými sionisty lze najít celou řadu nežidů a naopak mezi kritky sionismu řadu Židů, považuji za důležité znovu zdůraznit, že vztah sionism vs. antisionism není totožný se vztahem židovství vs. antisemitism, jak se nás ještě stále snaží virulentní sionisté přesvědčit. Zcela krajním případem jsou pak skupinky židovských extremistů jak sionistických tak jednoduše rasistických, označovaných (opět souhrnně a tudíž nepřesně) jako „sionacisté“. Jejich výroky lze dohledat na internetu a u většiny civilisovaných lidí vzbuzují stejný odpor jako obdobné výroky nacistů o Židech nebo bělošských rasistů o „negrech“ apod.

Proto i termín „antisionism“ je vlastně vágní a nepřesný, neboť neříká přesně, vůči které formě sionismu vyjadřuje odpor. Je to odpor vůči státu pro Židy v jakékoli podobě? V drtivé většině případů jistě nikoli. V které fasi toho názorového spektra můžeme mluvit ještě o legitmním nároku a kdy se takový sionism stává doktrínou nepřijatelnou? Zde se budou jistě názory lišit, jak mezi sionisty a antisionisty, tak uvnitř skupin samotných. Osobně zastávám názor, že takový stát, jakkoli je jeho vznik oprávněný, nemůže vzniknout na úkor někoho jiného. Myslím, že nejsem sám, kdo je přesvědčen, že tohle je právě případ Israele. Rovněž se nedomnívám, že má takový stát právo ovlivňovat vlády nebo media jiných států ve svém zájmu; jestliže se o to pokusí nebo jestliže to skutečně realisuje, musí počítat s tím, že narazí na odpor. A i tento odpor proti těmto aktivitám neznamená, že by takový odpůrce nepřál Židům jejich vlastní stát (a už vůbec ne, že má něco proti Židům jako takovým).

Bohužel, to je ale právě dojem, kteří se snaží vzbudit ti, kteří usilovně tyto termíny pletou dohromady, využívajíce vágnosti a nepřesnosti původních definic i rozmanitosti pozdějšího používání. Antisionista pro ně vždy nepřeje Židům vlastní stát. A navrch: antisionista je vlastně vždy zakuklený a skrytý antisemita. Antisemita pak v jejich projevech vždy hrozí Židům vyhubením, čímž se stává nacistou. A nacista, to je pak už potenciální vrah.

Cesta od legitimní kritiky židovského státu (=antisionismu) k potenciálnímu vražednictví je jak vidno hodně krátká. Od nezávadných a neškodných antipathií k Židům pak ještě mnohem, mnohem kratší...Chudák sv. Jan Zlatoústý, ten si musel vystačit s prasaty a divou zvěří. Ten by se mohl ještě hodně učit...