Politická i nepolitická filosofie svobodných

(titul článku je - s úpravou - vypůjčen z webu SSO)

Jedním ze základních Marxových omylů (ne jediným) byl předpoklad, že když se póvlu vnutí „spravedlivý společenský řád“, třeba násilím, přestane v důsledku toho být póvlem a změní se ve společnost slušných lidí. Jak to dopadlo ve všech zemích, kde byla totalita sovětského typu nastolena, není třeba opakovat.

Paradoxně analogickou chybu, byť z jiného soudku, dělají ve svém uvažování extrémní liberálové nebo libertariáni (podle toho, zda jsme v Evropě či USA). Ti se domnívají, že základem kvalitní společnosti je individuální lidská svoboda (tedy pokud nekoliduje se svobodou ostatních individuí); jakmile je tato garantována a nadřazena všem ostatním principům a ideologiím, vše se tak nějak automaticky uvede do pořádku.

Podobně jako u Karla Marxe je základem tohoto omylu neznalost člověka a nepochopení nemoci jeho duše po pádu. Vychází totiž s humanistického přesvědčení, že „člověk je v jádru dobrý. Tečka“. Křesťanství – a v jisté míře i ostatní náboženské směry – sice nepopírají, že člověk byl stvořen dobrý, ale dodávají (opět v nejrůznějších podobách), že se na něm něco dost podstatně pokazilo. A – na rozdíl od marxistů nebo libertariánů – si uvědomují, že je na prvním místě potřeba udělat něco s tímhle.

Pochopitelně: pokud ve společnosti dopřejeme zkažené lidské bytosti maximální individuální svobodu, omezenou pouze maximální individuální svobodou ostatních atomů takového seskupení, povede to nutně ke katastrofě. Ti nejzkaženější, nejdravější a nejbezohlednější se už postarají o to, aby jejich individuální svoboda nebyla omezována nějakými individuálními svobodami těch méně bezohledných, a půjdou si za svým. Drobnou ukázkou tohoto processu bylo prosazení otevřených obchodů v neděli podnikatelskou lobby na úkor nedělního klidu, který byl obsahem svobody většiny ostatních, méně dravých a bezohledných individuí v populaci.

Že na tom postulátu svobody jako nejvyšší hodnoty něco skřípe, si zřejmě uvědomují i sami svobodní, resp. tentokráte Svobodní – ti Machovi. Začteme-li se do jejich politické filosofie, dozvíme se v bodu 1e, že sice „součástí svobody je odpovědnost“, ale tato myšlenka, resp. její důsledky (zodpovědnost vůči komu, jakou formou, jak vyžadovaná evt. trestána její absence), není nijak dále rozvíjena. Takové prohlášení zůstává v kontextu zbytku textu kamenem, vrženým do vody.

O řádek výše (1d) stojí, že „nadřazenost principu osobní svobody a odpovědnosti nad jinými cíli vede Svobodné k zásadnímu odmítání myšlenkových směrů a hnutí, které ohrožují práva a svobody druhých“. Odmítání totalitních systémů je sice chvályhodné, ale přece jen bych rád věděl, jaká jsou pro Svobodné ta „práva a svobody druhých“. Podle reakcí v debatě kolem nedělních obchodů pro Svobodné právo na den klidu mezi tyto svobody a práva nepatří, byť se k němu hlásila většina populace. Mne osobně tedy k odmítání totalitních régimů vede něco jiného než nadřazenost principu osobní svobody pokažených individuí, kde se o nějaké odpovědnosti jen mluví.

O pár řádků níž (3a) se dočteme, že „svoboda muže být zachována jedině sledováním principů“. No to už jsem z toho úplný jelen! Jakých principů, je-li tím nejvyšším principem svoboda („a odpovědnost“, dodává Svobodný)? Jaký „morální hodnotový systém“ (3c) mají Machovi derviši na mysli, že jej nemůže nahradit právo? V tom s nimi totiž souhlasím, ale morální hodnotový systém, který vyznávám já, je poměrně jasně definován a svoboda je v něm nazírána rasantně jinak než u Svobodných.

Nemůže být sporu o tom, že tato elegantní bota i samy Svobodné notně tlačí. Na jiném místě, v jejich politickém programmu o omezení moci státu, se dočteme (I/2), že „jedním z největších pokušení pro lidskou bytost je touha po moci“. V dodatku pod čarou čteme, že „Svobodní odmítají princip, podle kterého jsou někteří vyvolenější než jiní, protože nahlížejí nějaké důležitější transcendentní principy, které jsou běžnému člověku utajeny a z toho odvozují právo určovat hodnoty pro druhé.“ Možná, kdyby si svobodní připustili, že nějaké ty důležitější transcendentní principy opravdu existují – a na rovině lidského jednání ani nejsou nijak tajné – zjistili by to, co uniklo před nimi i Marxovi: že těch pokušení je daleko víc, některé jsou daleko raffinovanější a že udělením individuální svobody takovému pokoušenému jedinci neprospějí ani jemu, ani společnosti.

Nejznámější libertarián všech dob, markýz de Sade, to o svobodě řekl jasně už před 250 lety: není-li Bůh, je vše dovoleno. A měl pravdu.