čtvrtek 26. září 2013

Poučení pro Peterse XIV: caesaropapism

O caesaropapismu zde byla řeč už mnohokrát. Pěkné shrnutí s akcentem na duchovní rozměr problému podává „marxistický“ pravoslavný kněz (© Peters) o. Jan. Jedná se o pátou část pětidílné reakce na článek I. Štampacha o Cyrilovi a Metodějovi a jejich dědictví. Mimochodem všiml jsem si, že se Štampachem souhlasím stále méně a méně, než tomu bylo před 5 lety. Vyjímám na ukázku:
Západ se skřípěním zubů hovoří o východním modelu jako o caesaropapismu, protože stát drží vládu i nad duchovenstvem církve. Císař mohl svého nadřízeného postavení zneužít k nátlaku na církev. Naproti tomu Východ označuje západní způsob řešení otázky vztahu církve ke státu za podlehnutí pokušení světské moci; někteří pravoslavní (a hlavně mnozí protestanti) otevřeně mluví o západním papistickém modelu jako o apokalyptické babylonské nevěstce. Spojení církevní a světské moci v rukách církve považují pravoslavní za nepřípustné. Možná bychom mohli hovořit o západním papocaesarismu, který asi nebude následováním Krista... Nedávno Srbskou církví kanonizovaný sv. Justin Popovič napsal: „V historii lidského pokolení jsou tři největší pády: Adamův, Jidášův a papežův.“ A co je podstatou onoho posledně vzpomenutého pádu? Touha po moci. ...

V Byzanci byl kdysi vypracován model tzv. „symfonie“ vlády státní se správou církevní. Církev, resp. duchovenstvo včetně patriarchy, je samozřejmě podřízeno státní moci jako dříve, ale státní moc zajišťuje vnější potřeby církve a společně s ní v harmonii vlády působí ke spáse lidí. Císařovu křesťanskou vládu církev žehná a ustanovuje ho do jeho služby. Zároveň však císař sám podléhá církevním kanonickým ustanovením a je povinen hájit křesťanskou orthodoxii. To vše je samozřejmě jen ideál, který se v různých dobách dařilo naplňovat více či méně, a v některých dobách byla realita tomuto vzoru dosti vzdálena. Do jaké míry se císař vzdaloval tomuto ideálu, tou mírou i jednotliví církevní lidé - duchovní, mniši i laikové - odmítali císaři poslušnost a ve věcech věroučných či kanonických se mu stavěli na odpor.

Křesťanská odtažitost od věcí státu má v modelu symfonie jednu zásadní výjimku. Pokud stát začne prosazovat herezi nebo se císař přestane chovat jako pravoslavný křesťan, pak církev má v rámci tohoto modelu nejen právo ale povinnost vystoupit proti státu a proti císaři. ...

Církev a její svatí otcové i dnes už neznámí mniši vstupovali do nesmiřitelného boje se státní mocí, jakmile začala hlásat či podporovat herezi. A to bylo v průběhu prvního tisíciletí mnohokrát (ariánství, různé verze monofyzitismu, ikonoborectví). Podobně se stavěly mnohé církevní osoby k císaři, když se jednalo o některé jeho kanonické přestupky (např. nepřípustný sňatek). Veškerá úcta k císaři a poslušnost šly stranou, jakmile se začalo bojovat za zachování orthodoxie. Ohledně odmítnutí úcty viz přízvisko, které pravoslavní křesťané připojili ve své době ke jménu jednoho heretického - ikonoboreckého - císaře, jinak mezi vojáky oblíbeného a vynikajícího vojevůdce, Konstantina V.: kopronymos - hovnivál. ...

Ideu symfonie církevní a státní moci si Západ nikdy neuměl ani představit, protože pro Západ bylo východiskem k řešení tohoto vztahu jedině soupeření. Nejprve se panovník snažil ovládnout církev (tzv. franský a otonský caesaropapismus), a pak se církev snažila ovládnout panovníky (viz zápas o investituru). Nakonec vedlo zajetí státu ve službách církve ke vzpouře a k modelu odluky církve od státu.

Pokus o pokračování byzantské symfonie po pádu Byzance (tj. jakási Byzanc po Byzanci) se podnikl v Rusku, což nebyl pokus zcela povedený, neboť to kulturní nedostatky a Západem ovlivněný feudální carismus neumožňovaly. A dále nesmíme zapomenout na současný řecký model státní církve, který je doznívající a rozpadající se ozvěnou byzantské symfonie. ...

Samozřejmě, že i v pravoslavné církvi byly a jsou lidé toužící po moci a někteří biskupové či patriarchové byli a jsou vládychtiví. Zásadní rozdíl pravoslaví od západního křesťanství však tkví v tom, že mocichtivost a ctibažnost jsou v naší církvi dříve či později rozpoznány jako nečistá vášeň či hřích - a to i kdyby se to týkalo nejvyššího církevního představitele a i kdyby se to stalo základem jeho církevní politiky. Ať už za jeho života nebo po jeho smrti bude v pravoslavné církvi takové chování odmítnuto a stejně tak bude opuštěn i program církevní moci, který byl takovým hierarchou nastolen. ...

Na západě je to zcela naopak. Tam je uchopení světské moci či dokonce vlády nad světskou mocí, neřku-li nad světem, součástí podstaty západního křesťanství, které na úrovni základů církve z ní učinilo dlouhodobý (lépe řečeno: stálý) program. Na dosažení tohoto cíle se tam pracuje v průběhu generací. Jeden papež navazuje na úsilí předchozího. Princip rozdílu mezi pravoslavím a západní církví spočívá v tom, že církev Západu je z tohoto světa. I v takovém případě může vykonat mnoho dobrého, šířit vzdělanost, pomáhat chudým, starat se o vdovy a sirotky, prostě naplňovat sociální program evangelia. Nic, co je z tohoto světa a patří tomuto světu, však nemůže naplňovat klíčový smysl Evangelia - a tím je nesvětská spása, vyvádění lidí ze světskosti do světa nebeského Království. Takový úkol může plnit jen Církev, která ze zdejšího světa není, protože náleží Božímu Království. ...

Západ mohl následovat Byzanc, kdyby si zachoval pokoru a příslušnost nejen k byzantskému státu, ale potažmo i ke kultuře (tzn. zůstal součástí byzantského okruhu). Model symfonie a orthodoxní křesťanskou státnost je totiž možno budovat jen v rámci kulturně připraveného prostředí. ...V barbarském západním prostředí nebylo možno mezi franskými divochy na nic podobného ani pomyslet. Dokonce i latinský Řím je v celém prvním tisíciletí ještě z velké části pohanský.

Náš milý autor uvedl ve svém článku i následující větu: „Cyril a Metoděj přišli na Velkou Moravu prosadit mocenské zájmy Byzantské říše a přilnout k nim znamenalo připojit se k východní větvi evropské kultury. To, že dnes máme demokracii a že nedokonalá demokracie může být sociálními reformami posílena a obohacena, za to vděčíme své příslušnosti k západní civilizaci. To však neznamená, že jsme se obrátili zády k tomu, co přinesli Cyril a Metoděj.“ Takový výrok asi vyvolá u pravoslavného úsměv. Jednak proto, že v něm zní typická západní rozpolcenost - resp. touha nemuset si vybrat, mít vše, nemuset se ničeho vzdát, mít světské i nebeské, disponovat dočasným i věčným. Ale především kvůli všeobecně už známé loutkové povaze současné demokracie, v níž jsou volené parlamenty a vlády jen servisem jakési jiné elity, která je skrytá, nikým nevolená a svou dosud nebývalou moc a vliv získala jen díky rozšíření demokratického politického systému.
(1. 2. 3. a 4. část reakce na Štampachův článek)

4 komentáře:

  1. Jo, Vodníku, už mi došlo co to je žít eucharisticky. Taky se tomu říka kostelní morálka.

    OdpovědětVymazat
  2. "Kostelní morálkou" nazývají lidé mimo církev/-ve postoje a chování lidí v církvi/-ích, a to od opravdové svatosti a zbožnosti až po pokryteckou bigotnost. Takže si nejsem jist.

    OdpovědětVymazat
  3. B je správně. A jste si jist.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, evidentně jste mou větu nepochopil, ale to je jedno. Co jste chtěl říct, jste řekl, ostatně to byla očekávaná reakce. Článek je ovšem (opět) o něčem jiném.

      Vymazat

Kursiva: <i>text</i>
Tučně: <b>text</b>
Odkaz: <a href="http://adresa">text</a>, tedy <a href=""></a>