Malá česká pravice

Je to možná drzost, když se emmigrant, žijící víc jak 30 let mimo republiku, odvažuje kommentovat českou politickou a společenskou scénu. Nekladu si také za cíl nějaké objektivní zmapování situace. Berte to jako subjektivní dojem, jak se to někomu může jevit.

Nejprve jsem musel spolknout své vlastní námitky proti obsolentnímu dělení postojů na „pravici“ a „levici“ a přijmout tyto klassifikace aspoň pracovně, tak, jak se to vžilo. Nelze pochopitelně zaškatulkovat české pravičáky do škatulek a, b, popř. c. Spíše se jedná o jakási názorová ohniska, hustotu výskytu, tedy jakési orbity, které se nota bene navzájem silně prolínají. Rovněž asi nelze vynášet paušální soudy a charakteristiky, platné pro všechny členy té které množiny, ale některé společné rysy nelze přehlédnout. Po tomto krátkém disclaimeru můžeme začít.

Malý český člověk kompensoval svou malost nejrozličnějším způsobem. Vždycky si dokazoval, že v tom či onom předčí ty velké („skopčáky“, „rusáky“, dnes začasté „debilní kovboje“). Blahovolnou shovívavost projevoval snad jen vůči Slovákům, které považoval (a IMHO stále považuje) za ještě menší a poněkud inferiorní. Po sametu věděl český občan, odkojený normalisací, jak musí vést svůj podnik (a kapitalistické hospodářství vůbec) líp než všichni emmigranti, kteří byli většinou ochotni se zdarma angažovat pro dobro země a jejího lidu, nicméně jim bylo dáno najevo, že nejsou vítaní.

Malá česká pravice - aby nebyla zcela přehlédnuta vedle svého vzoru, Velké Americké Pravice - se snaží (možná podvědomě) zvýrazňovat extremisací svých postojů, což v evropském kontextu (a nepochybně i v očích intelligentních Američanů) působí na výsost trapně a směšně. V počátcích českého kapitalismu to bylo pochopitelné, nakonec i mnozí z nás, emigrantů, jsme ze začátku horovali pro jestřáby, naše koně byly Reagan, Strauss a Thatcherová - prostě jsme byli blbí, nadšení a neměli jsme zkušenosti ani informace. Léčba Klausem se zdála v roce 1990 oprávněně pro většinu lidí záchranou a byli vskutku ochotni si ty opasky utáhnout. Po 20 letech řádění volného trhu v postnormalisační společnosti vidím extremistickou českou pravici zhruba v těchto obrysech:

1. Ekonomičtí extremisté se dnes srocují zhruba někde kolem Pana Profesora. Jejich neoliberalism a evoluční sociální darwinism nemá zde na Západě obdoby. Von Hayek vypadá vedle nich jako Petr Chelčický. Žehrají na zbytky kommunismu v podobě lékaře a škol zadarmo, regulovaného nájemného apod. Jsou obvykle výrazně antiunijní, avšak nikoli kvůli zakřiveným banánům nebo hlouposti zahraniční politiky EU, nýbrž proto, že v jejich pojetí liberalismu jsou jakékoli zákony, omezující podnikatelskou dravost a vykořisťování, omezováním svobody podnikat, potažmo okrádat a ožebračovat ty méně dravé.

2. Skupina, která se s výše zmíněnou částečně (ale jen velmi částečně) překrývá, je skupina extremistů fašisujících. Jejich centrem je Neviditelný pes. Tito lidé se vyznačují většinou neskrývaným rasismem a islamofobií, jsou extrémně proameričtí a proisraelští, antiruští a zběsile až zaslepeně antikommunističtí. Jejich duševním sourozencem ve světě je jistě nejspíš hnutí Tea Party v USA: zcela v tendencích této sebranky považují Obamu za kommunistického negra a přítele muslimů. Nejlepší politiku USA dělal (kromě Reagana) podle nich Bush jr. a jeho neokonservativní administrativa.

3. Poměrně různorodá je skupina extremistů náboženských. I tato skupina se překrývá se skupinou první (Semín) a částečně i druhou (Joch), ale spíše než voliče ODS zde najdeme fandy KDU-ČSL. Jedná se podle mě o skupinu nejmenší. Někteří členové této skupiny (L. Malý) překvapivě sympathisují s některými aspekty skupiny následující.

4. Neo-/nacisté představují nejméně relevantní, nicméně nejvíce nafukovanou a zveličovanou skupinu v českém pravicovém spektru. Mají své duchovní spřízněnce v nejrůznějších neonacistických a jiných „extrémně pravicových“ partajích po Evropě (a zbytku světa). Jsou názorově nejvyhraněnější, neskrývaně antisemitští a rasističtí, antiameričtí (což je na pravici překvapivé) a antiruští, antiunijní, nezřídka i antikřesťanští a obvykle se nepřekrývají s jinými pravicovými skupinami. Jejich největší užitek spočívá v tom, že slouží jako nálepka k označení jakýchkoli ideologických odpůrců bez ohledu na jejich skutečné názory. Členy skupiny č.2 jsou nezřídka označováni za „vlastně levičáky“.

Mimo toto děleni pravice je nutno ještě zmínit aspoň dvě skupiny, které s „pravicovostí“ tak či onak souvisí:

A. V Česku – a nakonec nejen tam - se pojem „pravice“ nekryje s pojmem „konservativism“. Konservativci jsou skupinou poměrně malou a různorodou. Jsou mezi nimi křesťané i bezvěrci, kapitalisté i kommunisté a na rozdíl od malé české pravice není jejich extremism nikterak nápadný ani určující. Jejich ideálem a cílem jejich snažení je nějaké status quo ve víceméně blízké či vzdálenější minulosti: normalisace, stalinism, první republika, biedermayerovská selanka atd.; před francouzskou revoluci jejich snění většinou nezasahuje. Nejde o „pravici“ v pravém (či snad žádném) slova smyslu.

B. Další skupina, Pravda a Láska, sama sebe za víceméně pravicovou považuje (aspoň značná část). Malou českou extremistickou pravicí, najmě skupinami 1 a 3, však bývá často označována za levičáky. Jedná se o skupinu rovněž různorodou, vykazující vzácně určitá podobenství se skupinou 1 (výjimečně!), někdy 2 a jindy 3. Nejtypičtějším jejím znakem je, že sama sebe jako skupinu popírá (podobně jako kdysi Klan na Sprše). Protože je každému jasné, koho mám na mysli a protože po útocích Adama B. Bartoše a jiných ze skupiny 1 začíná být psaní o pravdoláskařích riskantní, nehodlám se o nich moc šířit.