Dvakrát Pes: Jirásek a Rusko

Na Psu mne výjimečně zaujaly dva články v posledních dvou dnech.

První je apologetika Jiráska, která mi mluví z duše. Vzpomínám, jak jsem byl překvapen tím, když jsem při četbě Jiráskova Temna narážel permanentně na popis světa oslav, rozkvětu a - v mantinelech, vymezených římskokatholickou vírou - i relativní pohody, zatímco protestantský underground byl temný, fanatický a bezohledný. I ten Koniáš z toho popisu vychází sice jako fanatik, ale nikoli zlý, nýbrž spravedlivý - ze svého hlediska, samozřejmě. Podobně i U nás: ústřední postava, římskokatholický farář Havlovický, je typický klaďas, člověk pokrokový a přitom neztrácí lidské rysy, což nejde vždy říct o evangelické buňce, která se schází v jedné z chalup. Článek připomíná v tomto ohledu i Husitského krále a Proti všem. Je opravdu ironií dějin, že přes senilního Nejedlého se tento antikommunista stal jedním z pilířů povinné četby české literatury (zatímco bolševik Hašek byl zezačátku v nemilosti).

Dnes je tam článek o Rusku. Lecos by se mu jistě dalo vytknout, ale za positivum považuji už to, že si někdo v tomto prostředí (=Neviditelný pes) uvědomuje idiotský antiruský biás českého zpravodajství, který potom plodí u spousty hlavně mladých lidí reakci v podobě nekritického obdivu a falešných nadějí tímto směrem. Kuriosní je passage, kde se ruský demokrat nakonec táže: "A nebylo vám s námi lépe?" Tento ruský postoj mohu potvrdit z vlastní zkušenosti: v pravoslavném chrámu v Amsterdamu jsem hovořil s Holanďanem, jehož ruská manželka je prý dodnes přesvědčená, že sovětskou okupaci jsme vítali, že pro nás byla blahodárná a že je máme za to rádi. Dokazuje to, jak se v poslední fasi bolševismu nakonec mnozí, i pravoslavní Rusové ztotožňovali se sovětismem, který vzali za svůj po tom, co vyhráli Velkou vlasteneckou válku.