Občanský průkaz

Film, který jsem na podzim viděl v den jeho premiéry, se teď dá stáhnout z internetu. Nejsem filmový kritik a tak vyjádřím jen svůj soukromý názor.

Postavy hlavních protagonistů jsou ročník 1959-1960, tedy o dva roky mladší než já. Film se odehrává v letech 1975-1978(?). Pokud se někdo na tento film chce dívat jako na výpověď o mládí mojí generace, dá se mu vytknout opravdu velmi málo; pro méně zasvěcené prakticky nic. Snad pár anachronismů ve slangu, jak se o tom diskutuje i na fóru: tehdy se neříkalo, že je něco „boží“, ani „mazec“ (ve smyslu kvalitní hudební kousek) a i slovo "buzna" přišlo později. Toho si ale, opakuji, málokdo všimne. Jinak si myslím, že film dost přesně vystihuje atmosféru „naší“ doby se vším všudy. V jednu chvíli jsem se zarazil a sice když kluci - fanoušci Zeppelínů a Sabbathů - dávají Lence Sweety: ty jsme totiž my, fanoušci Zeppelínů, Sabbathů, „Párplů“ a Jethro Tullů, považovali za sračku, stejně jako Slady nebo Suzy Quatro. Nicméně vzpomněl jsem si na scénu v buffetu U Hradeb, kde jsem jednou kolem r. 1976 s přítelem konsumoval obligátní hanácký salát. U našeho stolu seděli nějací zřetelně jednodušší učňové a jeden povídá druhému: „Co je na tý kazetě?“ „Nešahej na to, vole! Sabbati, Sweeti, vole. Skvělý nahrávky, vole!“ Vyměnili jsme si tehdy s přítelem nenápadný pohled a zasmáli se, až když učni odešli. Nicméně existovali konsumenti obojích produktů.

Knížka, kterou Popelka čte v autě, je prý Kerouacovo Na cestě. Já jsem to z filmu nikde nevykoukal, ale pokud ano, tak se jedná rovněž o anachronism: první vydání Na cestě vyšlo v Česku až v r.1978.

Zaujaly mě herecké výkony. Skvělý Myšička a Taclík jako otcové, Vlach a Kopta jako fízlové otec a syn, Boková jako Lenka, velmi netradiční role pro Macháčka (slizký úchylný padouch) a Geislerovou (starostlivá mamina). Taky protagonisté podali na nováčky velmi pěkný a přesvědčivý výkon. V podstatě nikdo nebyl špatný – Dulava, Malkina, Šulcová, Sidonová...

Závěrečná scéna filmu nemá s realitou nic společného, ale to je v pořádku. Žába říká: „Jo, a taky jsme vždycky chtěli mít svoji kapelu.“ Následující koncert je tedy sen kluků, kteří by v té době nikdy podobnou aparaturu nedali dohromady (leda přes SSM a Pragokoncert), nehráli by někde na louce máničkám a rozhodně ne ten song, který je punkově laděný kousek z 2000’s. Předpokládám, že tou muzikou chtěli autoři přiblížit hrdiny dnešní mladé generaci; skutečný Popelka nebo Žába by tehdy mazali ty Zeppelíny, Sabbathy nebo „Uriáše“. Faktem (který ovšem nevím zda dokonale pronikne k nezasvěcenému divákovi) je, že pro naši generaci byla muzika nejvyšší společná hodnota bez ohledu na jakékoli další zájmy, tedy asi jako pro dnešní mladé peníze. Pro ty, kteří si toto uvědomí, je to jistě důvod k posmutnění.